Všech padesát studentů se sešlo v neděli 11.6. 2023 večer na zastávce u školy. Jako pedagogický doprovod na nás čekala paní učitelka Fabešová, všemi milovaná francouzštinářka, paní učitelka Dvořáková, která nás učí milovanou angličtinu, a paní učitelka Volavková, která by nám mohla o pamětihodnostech a dějinách Francie vyprávět sama. Kdyby tu však nebyl pan Kadlec. Náš pan průvodce, jenž zná nejen Francii křížem krážem, který nás po celou dobu zásoboval vědomostmi, informace o aktuálním dění, hlášením o počasí i dopravní situaci, ale hlavně svými nezměrnými (za což mu náleží poklona) znalostmi místních reálií. Na palubě také byli naši dva řidiči Zbyněk a Roman, kterým se ani Vieweghovi Karlové rovnat nemohou. Kufry byly sbalené, řízky usmažené, studenti usazení a nezbývá než vyjet. En France, monsieurs!

Po několikahodinové cestě, kdy byla každá čerpací stanice, na které jsme zastavili, malým rájem na zemi, jsme po poledni dorazili do Paříže. Čekala nás projížďka s výhledem na mezinárodní letiště Charlese de Gaulla a siluety pařížských památek. Naši řidiči nás pak dovezli až do městečka Versailles, kde jsme mohli uzřít zázrak barokní architektury. Řeč je nejen o přepychovém zámku francouzských králů, ale i o jeho zahradách, které jsme si mohli projít. Ač máme telčský zámecký park všichni rádi, tak se ani v nejmenším nemůže rovnat zahradám ve Versailles. Ty vznikly pod taktovkou André le Nôtra v druhé polovině 17. století. Zámek sám (francouzsky Château de Versailles) byl postaven jako sídlo Ludvíka XIV a jako královská rezidence sloužil až do roku 1789, kdy musel král Ludvík XVI. pod nátlakem revolučního puče přesídlit do Paříže a odtud pod gilotinu. V dějinách se pak zámek ještě několikrát objevil jako místo podpisu smluv, například při sjednocení Německa nebo při podpisu mírové smlouvy po první světové válce. Ač se nám všem zlatý třpyt jeho střech líbil, čekal už na nás náš hotel, kde jsme mohli konečně složit hlavu v měkké posteli.

V úterý nás už očekával region Normandie s hlavním městem Rouen, které bývá často přezdíváno jako gotické Athény. Nadšení dějepisáři si možná vybaví, že právě v tomto městě byla roku 1431 popravena Johanka z Arku, po francouzsku Jeanne d’Arc. Město se rozkládá po obou březích řeky Seiny a je známé svým historickým centrem. Na levém břehu řeky se totiž nachází raně gotická katedrála Notre Dame de l’Assomption, kde je pohřben anglický král Richard Lví srdce (které tam ale paradoxně pohřbeno není). Nedaleko od něj stojí Justiční palác, bývalé sídlo normandského parlamentu. Po procházce centrem nás čekal rozchod, kdy jsme mohli sami po svém poznat město, jeho kulturu a lidi. Odtud jsme po poledni zamířili směrem na Étretat. Po cestě se nám zamotala hlava nejen z úchvatné francouzské přírody, ale primárně proto, že jsme se několikrát otočili na kruhovém objezdu, než jsme našli správnou cestu. V přístavním městě na nás pak čekal nejen úchvatný výhled na oceán, ale i koupání v jeho studených vodách. Nedá se nic dělat, kdo má rád teplejší vodu, ať zamíří více k jihu. My ale museli na sever. Z Étretatu nás autokar dopravil do přístavu Le Havre a dále přes Pont de Normandie, zavěšený dálniční most, zpátky na hotel. Museli jsme se dobře vyspat, protože další den na nás čekala královna všech měst – Paříž.

Ať už ji nazveme městem světel, lásky, či neutuchajících protestů, má Paříž pro každého něco a snadno si ji zamilujete. My jsme pro ni měli vyhrazeny dva dny z našeho zájezdu. Ve středu nás čekala projížďka kolem Vítězného oblouku, který pan řidič dle svých slibů neobjel jen jednou, a následně přes třídu Champs-Elysées a tunel u náměstí de l’Alma, kde roku 1997 zemřela lady Diana, až na náměstí Trocadéro. Odtud už jsme viděli onu proslulou Pařížskou dámu. Eiffelova věž je něco, co v Paříži zkrátka nelze vynechat. Čekali nás černí prodavači jejích miniatur, podvodníci se skořápkami, nekonečné schodiště, které jsme absolvovali, tedy až na paní učitelky, které i přes svou nevoli jely výtahem. Nakonec jsme stanuli až v druhém patře slavné věže a měli Paříž jako na dlani. Byl to úžasný pocit a zážitek, který jen tak něco nepřekoná.

Z vrcholu jsme pak zamířili o něco níže, konkrétně do krypty Invalidovny, kde je v masivním sarkofágu pohřben Napoleon Bonaparte. Naše cesty nás pak metrem zavedly až před katedrálu Notre Dame a k moderní pařížské čtvrti La Defense, která je odrazem umění 21. století.

Hned na druhý den nás pak čekalo umění o něco starší. Světoznámá galerie Louvre byla plná nejen antických soch a renesančních obrazů, ale i turistů z celého světa. Více lidí, než se sešlo před obrazem Mony Lisy, se nesejde ani v pověstné frontě na banány. Odpoledne jsme vyšli na vrch Montmartre ke katedrále Sacré-Coeur. Ačkoliv, jak nám pan Kadlec vyložil, už vrch dávno není tak zaplněn pouličními malíři, jako býval, tak jsme jich pár mohli zahlédnout. K vidění byly i známé zámky zamilovaných, které byly pověšeny na zábradlí u katedrály. Milenci z celého světa jimi osázeli celý areál a celkový počet by tak byl v řádech několika tisíců. O tom, že romantice se meze nekladou, nás kromě toho přesvědčila závěrečná plavba na lodi po řece Seině. Jen velmi těžko se nám po tomto zážitku loučilo s Paříží, jakožto i s celou Francií, protože právě ve čtvrtek jsme ve večerních hodinách nastoupili do autobusu a vydali se směrem domů.

Zpáteční cesta nebyla tak úděsná jako cesta tam, protože jsme jeli za světla a domů se každý vrací rád. Z Francie jsme si mnoho odvezli, nejen suvenýry, ale i vzpomínky. Ty, na rozdíl od sýrů v našich kufrech, zapáchat nezačnou. Myslím, že všichni budeme na tento zájezd ještě dlouho vzpomínat a asi každý z nás si po návratu řekl, že by se chtěl do Francie ještě vrátit.

Merci beaucoup de ce voyage et vive la France!

Radim Šalanda, kvarta